Rdest dlouholistý

Rozšíření

Rozšíření rdestu dlouholistého (P. praelongus) se označuje jako cirkumboreální a suboceánické. V Evropě roste převážně v její severní polovině, zcela chybí ve Středozemí; v přibližně stejných zeměpisných šířkách se vyskytuje i v Asii a Severní Americe. Převažuje hlavně v boreální klimatické zóně, za polárním kruhem se druh vyskytuje výjimečně.

 

Historické rozšíření v ČR

V minulosti byl druh v Čechách řídce roztroušen z nížiny do pahorkatiny. Spolehlivé údaje o jeho dřívějším výskytu v termofytiku jsou známy z Vltavy v Praze (Pražská kotlina 10b): Vltava u Holešovic, Podolí, Zlíchova a Braníku), kde byl tento druh v mírnějším proudu pozorován naposledy v r. 1983 a v dalších letech již nebyl nalezen. Dále se vyskytoval ve fytochorionu Hradecké Polabí, a to ve slepých ramenech Orlice v Malšovicích a v Malšově Lhotě. Malšovická lokalita byla předposlední původní českou lokalitou rdestu dlouholistého. Velikost populace v tomto odstaveném rameni (tzv. Jezuitském jezeru) byla ještě v roce 1987 odhadována asi na 100 000 lodyh, jenže v následujících dvou letech tato obrovská populace prakticky vyhynula v důsledku eutrofizace tůně.

V mezofytiku je druh uváděn z Ralsko-bezdězské tabule, tj. z Ploužnického potoka a Ploužnického rybníka u Mimoně (před r. 1878), dále z Českolipské kotliny z řeky Ploučnice u České Lípy (naposledy r. 1894) a u Zákup – Veselí (naposledy r. 1921) a města Mimoň (cca r. 1848). Ve východních Čechách druh rostl v Týnišťském úvalu ve slepém rameni Orlice mezi Blešnem a Nepasicemi (r. 1982), dále ve slepém rameni u Albrechtic nad Orlicí (naposledy r. 1909).

Jako problematické jsou uváděny Deylovy herbářové doklady z Třesického rybníka u Kosiček v Bydžovské pánvi na Chlumecku a ze Strašovského rybníka u Strašova v Pardubickém Polabí. V jižních Čechách je druh uváděn z Budějovické pánve z Putimi (r. 1871), dále ze Středního Povltaví z Otavy a okolních rybníků (Jistec před r. 1887, osada Martínka u Písku – r. 1924, Písek – r. 1923).

Hodně literárních údajů o výskytu Potamogeton praelongus je chybných. Nejčastěji se jednalo o záměnu se rdestem alpským (P. alpinus). Chybné údaje se vztahují k následujícím lokalitám: Ohře a Teplá u Karlových Varů, Ohře u Chebu, Podrudohoří, Běleč nad Orlicí ve východních Čechách , Žďár nad Sázavou a Frýdlant ve Frýdlantské pahorkatině.

 

Současné rozšíření

V současné době se druh vyskytuje na jediné původní lokalitě (rameno řeky Orlice u Hradce Králové, Rameno u Stříbrného rybníka). Na dvě lokality byl úspěšně reintrodukován (rameno řeky Orlice - Kašparovo jezero a rameno řeky Ploučnice u Heřmaniček na Českolipsku). V tůních na Kokořínsku se nachází dočasná záložní populace. V roce 2007 byl druh zaznamenán rovněž v toku řeky Orlice, ale v následujících letech nebyl jeho výskyt potvrzen.

 

Přechodně chráněná plocha Rameno u Stříbrného rybníka v PCHP

Poslední původní lokalitou druhu je PCHP Rameno u Stříbrného rybníka u Hradce Králové v Pooorličí. P. praelongus rostl v roce 1996 v ústí ramene do Orlice (u pravého břehu). Porosty o ploše cca 20 m2 přecházely až do koryta Orlice. Další porost o ploše cca 5 m2 byl v rameni u levého břehu, cca 30 m od ústí do Orlice. Lodyhy P. praelongus byly ojediněle vtroušeny i do porostů dalších vodních makrofyt, zejména rdestu alpského (P. alpinus) a stulíku žlutého (Nuphar lutea). Podobná situace na lokalitě byla v letech 2010–2012, kdy populace dosahovala největší početnosti a pokryvnosti. Druh tvořil souvislé polykormony, ale vtroušeně ho bylo možné najít také směrem k prvnímu ohbí ramene, kde byly drobné trsy vtroušeny mezi stulíkem. V roce 2000 velikost populace P. praelongus čítala přibližně 30 lodyh. V zimních měsících 2001–2002 proběhlo odbahnění části ramene pod zaústěním Stříbrného potoka suchou cestou. V roce 2003 následovalo odbahnění části ramene mezi zaústěním do Orlice a prvním ohybem ramene, po němž se v roce 2004 podařilo ověřit uchycení několika vysázených jedinců P. praelongus, kteří byli vyjmuti před zahájením odbahnění a zase zpět vysázeni po ukončení odbahnění.

Vývoj početnosti populace po odbahnění v PCHP měl až do roku 2012 příznivý trend. Početnost skokově vzrostla mezi lety 2008 a 2009 z necelé stovky lodyh na téměř 500 lodyh a další rok následoval nárůst na maximálních 1461 (z toho 99 fertilních) lodyh. V roce 2013 ale došlo ke značnému poklesu početnosti na 357 lodyh. Klesající trend pokračuje do současnosti. Již v roce 2014 početnost druhu dosáhla podobných hodnot jako na začátku tvorby záchranného programu v roce 2000. V současné době jsou pozorovány jednotlivé, málo vitální přežívající lodyhy. Za příčiny tohoto úbytku lze považovat dlouhodobě nevyhovující podmínky pro růst P. praelongus v PCHP (nízká průhlednost vody, tj. 20–55 cm) a intenzivní poškozování rostlin kachnami a dalšími organismy. Vysoký obsah živin ve vodě a sedimentu je důsledkem zazemňování ramene. Organický materiál z odumřelých vodních a mokřadních rostlin, ale i z opadu z břehových porostů se ukládá na dně. P. praelongus zvládá dobře vysoký obsah živin v prostředí, ale problém nastává tehdy, vznikne-li anoxické prostředí a z bahnitého sedimentu se uvolňují jedovaté plyny (sirovodík, methan). Ohrožení druhu také nastává, pokud v důsledku vysokého obsahu živin ve vodě a současně působících vyšších teplot dojde k přemnožení vláknitých řas porůstajících lodyhy rdestu, a pokud dojde k přemnožení planktronu ve vodním sloupci, čímž razantně klesá průhlednost vody. Na současném, velmi kritickém stavu populace se podílelo jak postupné zazemňování ramene, rostoucí zástin břehovými porosty, tak velmi rozkolísaný vodní režim související s výkyvy počasí v posledních letech. Jednalo se nejen o povodňové stavy, ale také o trvající zákal vody, který neumožňoval rostlinám dostatečný přísun světla zejména v době růstu a tvorby generativních orgánů.

 

Revitalizované tůně v CHKO Kokořínsko

Nezávisle na záchranném programu byl P. praelongus vysázen do několika revitalizovaných tůní v CHKO Kokořínsko (tůň nad rybníkem Harasov – r. 2001, tůně v nivě Liběchovky – r. 2001, tůně pod Plešivcem – r. 2002, tůň u Štampachu – r. 2003, tůň u Medonos – r. 2010, tůň u Tupadel – r. 2013). Dlouhodobý monitoring stavu populací na Kokořínsku ukázal závislost stavu populací na sukcesním stádiu jednotlivých tůní založených v různých letech. Ve většině tůní s dostatečnou hloubkou (0,5–1,2 m) byla největší početnost lodyh v 5. až 8. roce po výsadbě. Pak následoval pokles z řádově desítek m2 na desítky lodyh až jednotlivé lodyhy.

 

Kašparovo jezero

Kašparovo jezero je pravobřežní rameno řeky Orlice, které je svým dolním koncem napojené na řeku. Morfologicky je velmi podobné PCHP, v níž P. praelongus dosud přežil. Přestože horní část Kašparova jezera je hodně zazemněná a zastíněná, nejníže položená část je ovlivněna proudící vodou. Srovnatelné podmínky s PCHP se projevily uchycením 10 vysázených lodyh v roce 2008. Výsadba se na lokalitě během dvou let následujících po výsadbě úspěšně rozrůstala. V roce 2011 došlo k výraznému úbytku vlivem okusu amury, následovaly další nevhodné zásahy (pravděpodobně i vytrhávání rostlin) a v roce 2015 byly nalezeny pouze 3 lodyhy, v roce 2016 pouze 1.

 

Rameno Orlice u Heřmaniček

Potenciální lokality byly vyhledávány též na toku Ploučnice, odkud je výskyt P. praelongus historicky uváděn. Do tohoto ramene v blízkosti silničního mostu u Heřmaniček bylo v roce 2010 vysázeno 10 lodyh. Populace se postupně rozrůstala a díky jejímu posilování v následujících letech její početnost dosáhla v roce 2016 cca 100 lodyh. Výsadby přímo do řeky Ploučnice úspěšné nebyly kvůli silnému proudění vody a povodňovým stavům na toku. Rameno je pro růst druhu příznivější, ale i zde je několik rizikových faktorů – okus kachnami a labutěmi, poškozování rostlin vodáky při vytahování lodí na břeh a střet se zájmy rybářů.

 

Evropa

V Evropě ho lze nalézt od Islandu, Skandinávie a severní části evropského Ruska, na jih po Britské souostroví, Francii, severní Itálii, Slovinsko, severní Ukrajinu a střední část evropského Ruska po přibližně 54. rovnoběžku. Hojněji se vyskytuje v jezerech v Norsku, Švédsku, Dánsku, Finsku, v Čudském jezeře (Peipsi) na hranici Estonska a Ruska. Záznamy jsou též z Nizozemska, z menších řek v severozápadním Německu, z jezer ve španělských Pyrenejích, ze Slovinska. V celé střední Evropě je považován za kriticky ohrožený druh.

V Polsku bylo celkově (v období 1945–2001) nalezeno něco málo přes 100 lokalit tohoto druhu. Nejvíce lokalit se vyskytuje v severní polovině území (Pomořské, Varmijsko-mazurské, Podleské a Velkopolské vojvodství). Jedná se hlavně o oblast v blízkosti Gdaňsku, v severozápadní části u Białystoku. Relativně hojný je na východě blízko hranice s Běloruskem a Ukrajinou (Lublinské vojvodství). Velmi malý výskyt je zaznamenán ze středu (Svatokřížské vojvodství), na jihu a jihozápadu Polska (Dolnoslezské, Opolské a Slezské vojvodství). Pouze v Opolském vojvodství je druh chráněn jako kriticky ohrožený druh. Ústup druhu je uváděn z území Dolního a Horního Slezska. Výskyt druhu je znám z  Wroclawského glaciálního údolí (pradolina) v Dolnoslezském vojvodství a ze severní části Slezska (oblast Wyżyna Śląska. V ČR roste v mezních ekologických podmínkách a jeho výskyty mají zřejmě reliktní charakter. Výskyt druhu byl také doložen z Třeboňska z období dryas a alleröd (12000–8150 let p. n. l.) v paleobotanickém průzkumu. V roce 2014 byla jeho semena nalezena v sedimentech holocenního jezera Šúr na západním Slovensku. Při rozboru jednotlivých vrstev sedimentu se zjistilo, že druh vodní plochu jezera obýval v pozdním glaciálu (cca 12700–9600 př. n. l.) společně s dalšími vodními makrofyty (parožnatky, lakušníky, Potamogeton filiformis, Myriophyllum spicatum), kdy mělo jezero oligo-mezotrofní charakter.

 

Asie

V Asii se vyskytuje mezi 52. rovnoběžkou a polárním kruhem, především na Sibiři, na východ po Čukotku, Kamčatku a Kurilské ostrovy, na jihovýchod zasahuje až do severního Japonska (Hokkaido). Izolovaně se vyskytuje v jihozápadní Asii v severovýchodním Turecku a Arménii. Výskyt je uváděn též z jezera Bajkal a jezera Erhai Lake v Číně.

 

Amerika

V severní Americe se místy vyskytuje od Aleutských ostrovů a Aljašky na jih po střední Kalifornii, na jihozápad po Utah a na východ po Newfoundland a New Jersey Minnesota, USA, dále v jižní a centrální Albertě v Kanadě. I v Americe P. praelongus ustupuje. Izolované lokality se vyskytují také ve středním Mexiku.

 

Grónsko

Současný výskyt rdestu dlouholistého (P. praelongus) je uváděn v západním  a jihozápadním Grónsku. Přítomnost druhu v dalších jezerech na ostrově v minulosti dokládají analýzy makrozbytků z jezerních sedimentů.

Design vision - tvorba webových stránek